Po době temna je tu zase světleji

Mno, tak koukám, že ta moje doba temna v podobě neblogování měla docela delší trvání.
Nicméně to tak život přináší, někdy člověka život zasype tíhou a starostmi natolik, že nemá potřebu, možná odvahu, ventilovat to navenek, aby nebyl fňukna. Takže, co se od té doby stalo?

1. Odchod babičky jsem rozdýchávala téměř půl roku, a dodnes mám stavy, kdy mi tak strašně moc chybí, i jako velká a máma od dětí, jsem když jsme byli na návštěvě, chodila k babičce pelíškovat a celé noci jsme prokecaly. To mi hrozně chybí, takové to mezigenerační nezáavazné nebo i smrtelně důležité sdílení s někým kdo umí dát radu a přitom nekritizovat a nenálepkovat.

2. Na jaře 2014 mi končila rodičovská dovolená, a s pomocí koučky jsem si nalajnovala tři své profesní dráhy (chápejte, takové ty pro matku realizovatelné).
První se mi nedařilo realizovat, snaha postavit sena vlastní nohy byla trochu moc narychlo, a tak od této varianty jsem upustila. Variantu dvě jsem naskočila hned druhý den po konci RD, práce mne neskutečně bavila, lidi byli báječní, ale co totálně nebylo možné, byla pracovní doba někdy do večera, když mateřská škola končí v pět, děti jsou malé jen jednou..takže varianta tři a já jsem skončila ve státním školství. (O tom asi někdy jindy, tématika tohoto blogu " do boje" by se do této profese také možná hodila). Kupodivu v této variantě visím už třetí rok a musím říct, že jsem našla mnoho skvělých přátel, nicméně taky realita kdy člověk vleze z korporátu do školství, to je někdy opravdu ťafka. (Třeba reakce na to, když na první poradě zesednete flek někomu, kdo na tom místě trůní už tři dekády..)
No nicméně zpět k tématu, ve školní jídelně vaří dobře (jako fakt!) a nakládají toho moc, takže ehm, boj s kily šel jasně že do kopru. (Letošní školní rok je to trochu boj s těmi milými dámami za okýnkem) A do toho takové ty dětské nemoce jako spála a pod, a člověk je najednou bez kondice, věčně unaven a jediné co si přeje jít spát...a tak od ledna do června plus pět kilo..oujé..

3. Na jaře 2016 mi omylem veterinář usmrtil chybně podanou injekcí moji nejmilovanější fenu, s kterou jsem studovala, běhala agility a různě byla akční. Hodně mne to zlomilo, opravdu to nebyl "jen" pes, ale kámoška, co se mnou zažila útrapy i veselí mého dvacetiletého až třicetiletého já.
A tak jsem si řekla, že je potřeba začít zase žít, nečekat až na někdy, protože ten náš život je velmi krátký a opravdu může být ze dne na den vše jinak.

Nedávám si nikdy novoroční přání, protože u mne je ten nový rok vždycky od září, mám to tak celý život, zásadní věci pozitivní i negativní se mi stávají na podzim. Letos jsem si řekla, že si dám cíl a to do jara být v lepší kondici. (Ten plán má i dost konkrétní rámec, ale o tom někdy později).

Nechala jsem si sestavit jídelníček, a rozhodla se, že si najdu i trenéra, protože nějaký rok zpět jsem si snahou být superakční vyhodila plotýnku, znáte to, oslabený střed těla a různé svalové dysbalance a člověk se do toho opře..a chudák tělo dá člověku velkou stopku třeba u na půl roku.

A o tom bych Vám teď chtěla psát. Asi proto, že sport mi vlastně vždykcy dělal dobře na těle a na duši a chyběl mi a taky protože jídlo je moje velké tabu. Když mám špatné dny, nejsem schopná jíst nic, a pak přijde krize, a snědla bych čokoládu, nebo cokoliv sladkého. Ráno sice něco sním, ale moje biorytmy jsou asi opravdu jinde, moje hlava se probouzí až v devět, a ani po dvou letech docházky na osmou, si nepřeji nic víc, než ráno nevstávat v šest. (Konečně se mi už nezdá, že zaspím, to mne strašilo celý první školní rok, haha). No a taky mi po cca roce, kdy nepíšu do časopisu laktační poradnu, chybí psaní.

Příště se těšte na to, jak jsem se poprala s jídelníčkem a emocemi z prvních 6ti týdnů trénování pod vedením trenéra.

Doba temna...

Ahoj přátelé,

ptali jste se, jestli bude nový článek.

Bude, určitě, mám za sebou zase nové sportovní zážitky, jen jsem teď měla takové náročnější období. Pár dní po dopsání minulého příspěvku mi zemřela moje milovaná 93 let stará babička a byť jsem to čekala, že to někdy přijde, když to ale přišlo, úplně mne to složilo. Byla to ta nejlaskavější žena, která mi do života dala tolik svých příběhů a rad a naslouchání a nočních pikniků v její posteli, když jsme obě nemohly na chalupě v noci spát..(chodila jsem tam za ní i jako máma od dětí) pokecat pod pokličkou tmy.

Do toho jsem měla slavit třicetiny, ty jsem nakonec tak nějak překlepala, nicméně mezi babi úmrtím a pohřbem jsem neměla moc náladu juchat, domluvené setkání s kamarádkami jsem nezrušila, ale bujaré to nebylo. Další dva týdny jsem nemohla v noci spát a když jsem usnula, zdály se mi příšerné sny.

Musela jsem se zase začít na něco těšit, řekla jsem si, že si musím začít plnit alespoň trochu své sny a vrátit se sama k sobě. Začala jsem plánovat...a přišla další rána synovi potvrdili podezření na poruchu autistického spektra. Zase se domeček z karet nahnul. Je duben, touhle dobou jsem chtěla už mít nějaká kila dole, místo toho mi zase ztloustlo břicho a v MHD mě vesele zase pouští sednout. ACH NE.

Takže jsem únor březen měla pocit, že už nemůžu. Ale je duben, venku je krásně a já začínám tušit, že někdy si sáhnout na dno svých sil není úplně špatné, naučí vás to rozlišit co je v životě důležité a co ne. Takže hurá najít kolečkové brusle a zase načerpat nějaké prima endorfiny. Hezký víkend všem!

Stop špatným stravovacím návykům!

Ahoj, více jak měsíc jsem nic nenapsala. Nešlo to. Měla jsem nějakou krizi světa. Nejenom že jsem od Vánoc byla téměř měsíc nemocná a krom toho jsem zase díky neaktivitě přibrala nějaké to kilo, ale také se nakupily nějaké pracovní pohovor, které nakonec nedopadly, prostě asi ještě není ten správný čas. Ukázalo se proč, v lednu jsem musela na kobereček do ředitelny v MŠ, takže teď budu muset stejně řešit hlavně syna. Asi dva týdny jsem měla pocit, že co se mohlo pos, tak se po.., takže jsem ani neměla chuť vylézt z nory, natož psát blog..

Nicméně odrazit se od dna má spoustu výhod. Paradoxně mě to velmi namotivovalo nestát v koutě a zkusit si najít svoji cestu sama, tak uvidíme, na jaro snad něco vymyslím.

Zadruhé mi hrozně pomohlo, že mě kamarádky matky dokopaly zapojit se do jedné fajnové narozeninové oslavy, a setkání s nabitými lidmi plných skvělých nápadů mne nakoplo zase jet dál a nestresovat se věcmi, které nezměním.

A tak jsem se rozhodla vrátit se zase k sobě a zkusit udělat něco s tou mojí váhou.  Na kurzy STOBu jsem se chystala už několikrát, ale nikdy se mi nechtělo jezdit až na druhý konec města, prostě milion důvodů proč ne. Nicméně výsledky někoho, koho znám osobně mě nakoply to jít zkusit. Zatím jsem nadšená. Přesně něco, co jsem potřebovala, sílu kolektivu. Asi třicet dam a žen, mezi nimiž jsem našla několik paní s podobným smyslem pro humor, mne nadchlo. K tomu patří i cvičení, zatím se snažím tedy stíhat to cvičení tam, jelikož jsem zase nastydla a bolí mě v krku, domnívám se, že to bude stačit. 

Také se snažím zapisovat do kalorických tabulek vše co sním, a zjistila jsem docela šílenou věc. Některé dny jím i o půlku méně pod bazál, chudák tělo, co si o tom má myslet, že, takže šetří energii. 

Byla jsem také vyzkoušet bazén v nemocnici Na Homolce, naposledy jsem tam byla jako malé dítě a tenkrát mi to přišlo hrozně moderní, málem jsem se zakuckala smíchy, jak to tam po dvaceti letech vypadá stejně, ovšem dojem to dělá naprosto opačný. 

A moc bych chtěla poděkovat Mamině Zdenině za její blog doboje.blogspot.cz, podpůrnou Fb skupinu a hlavně soutěž, kterou jsem vyhrála. Dárečky od sponzorů chodí průběžně od prosince až doteď, 3měsíční online vedení trenéra Vency Pluhaře míním poctivě využít, zatím píšu ten jídelníček a čekám jak mě pěkně sprdne:-) A včera dorazily tyhle krásky, každá má 1.5 kila, takže cvičení s Jill bude o to náročnější.

Také moc díky za fajnou FB skupinku Lucí Hendlové (L. training) a její blog http://luci-training.blogspot.cz/ Zprvu jsem si říkala, že jako se od mladší holky která si žije svůj život a nemusí řešit starosti jako mám já, ale komunita ve skupině je tak moc motivující a Lucie je na svůj věk fakt jinde, že jako mazec, sleduji, žasnu a inspiruji se. Díky za vás dámy!

Šťastné, veselé a bez žlučníkového záchvatu!

Vážení přátelé!

Za poslední měsíc jsem už potřetí zdravotně na hromadě, takže cvičení šlo dopryč, nastoupil zázvorový čaj, snaha přežít to přes svátky a česnečka dle Dity P. Kdyby ještě někdo sháněl..tak (http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10588743864-denik-dity-p/213562260300002-vyprostovaky/obsah/279769-kremova-cesnecka/) 

Splnil se mi sen, konečně jsem si na Vánoce objednala krabici cukroví, které dělal někdo jiný. Mě to moje sice chutná, ale designově to není nic moc, a hlavně taky se jím vždy přejím při výrobě. Jediné cukroví, které jsem letos vyráběla byly perníčky a dvouletá dcera mi vehementně pomáhala, takže to trvalo neskutečně dlouho.

Co jsem letos chtěla vyzkoušet i přes mojí zlíbivou babičku troubu byla Vánočka. Moc děkuji internetu a blogerce na Menu domů, že tak pěkně rozmalovala to pletení. Konečně jsem pochopila jak na to. Viz obrázky jak mi to šlo:-)  A dokonce jsem udělala variantu ze špaldové mouky a třtinového cukru, vzhledově to vypadá velmi podobně jako klasická, takže se mi podařilo rodinu trochu ošálit.

Co se týká hubnutí, oficiálně ho posouvám na Nový rok, neb doufám, že do té doby už budu alespoň trochu fit...

Vám moc děkuji za držení palců, určitě to je stále potřeba a bude v roce 2014. Už nyní si začínám psát nějaké jídelníčky, neboť je mi jasné, že po Vánocích bude potřeba ulevit trávicímu systému.

Možná mě v tom krku bolí schválně, abych nemohla polykat nic co není tekutého stavu a nevoní po citronu:)


Přeji Vám moc krásné Vánoce, užijte si paní Pohodu, vůni stromečku a dobrot  (nepřežeňte to, ať nejdete se žlučníkovým záchvatem) a ať vám Ježíšek nadělí třeba i nějaké prima sportovní náčiní nebo vymazlený oděv na sport. Budu se těšit, že se mi pochlubíte.

Vaše Kristýna

Nečekaná změna životního stylu

Psala jsem Vám před pár měsíci, že bych ráda změnila svůj životní styl.

To jsem ovšem nevěděla, že po několika pokusech začít mít pravidelný pohyb, vyzkoušení několika sportovních aktivit a většinou následným onemocněním dětí nebo mým, přišla velká nečekaná sportovní aktivita. Jmenuje se to sprint do a z mateřské školy.

Zdroj: Freedigitalphotos

Můj den předtím vypadal tak, že jsme s dětmi vstali kolem osmé, v klidu se nasnídali, vyřídila jsem vše co jsem potřebovala od emailů, po napsání článků, naobědvali se, šli na chvhíli ven, pak dcera usnula, přišla babička nebo slečna na hlídání a já si 1-2x týdně odskočila na alpining nebo posilovny a tak nějak jsme pak vpluli do večera, děti šly spát, já jsem mohla v klidu dodělat resty.

Nyní můj den vypadá následovně: V 6.30 mi zazvoní budík na telefonu a prvních pár dní jsem měla málem vždy infarkt, přeci jen, co si budeme povídat, za poslední 4 roky co jsem s dětmi doma jsem si navykla vstávat x krát za noc podle dětí a ráno mě opět budily děti, ale rozhodně ne řev budíku.

Jelikož na snídani lpím, jinak jsem ještě do dvanácti nefunkční, takže si uvařím zelený čaj a nasypu si zrní s mlékem. Zjistila jsem, že když si udělám svůj kotel čaje, nestihne vychladnout do doby kdy opouštíme domov, takže jsem provedla upgrade, vařím si jen půl hrnku.

V sedm budím děti, nejdříve syna, který je po mne a tváří se dost dlouho jako vyoraná myška, dávám mu mlíčko, které vypije ještě v posteli, oblékám jeho a dceru, snažím se do dětí nastrkat trochu snídaně, obouváme boty, vybíháme na autobus. Cesta nám trvá 15 minut, celá cesta 45. Doběhenme do školky, snažím se, aby se syn převlékl, mezitím je dcera už v ponožkách. Ta samozřejmě do školky nejde. Takže jeho odevzdám paní učitelce, dceru opět obléknu a jdeme na bus domů. Doma se dvě hodiny ohřejeme a čeká nás cesta znovu pro syna, chodí jen na dopoledne.

Cestou tam dcera začíná zívat a stěžovat si, že jí bolí nožičky. Vyzvedáváme syna, je velmi unaven, dcera vyžaduje abych jí nesla, snažím se jí vysvětlit, že za chvilku si sedne v autobuse. Sedají si oba a do deseti minut usínají. Z konečné je nesu oba, ještě že to je jen deset minut. Přicházíme domů, opatrně pokládám děti do postele, většinou se z nich někdo proudí a je kňoura.Uděláme oběd, já si dám Caro s mlékem nebo čaj a kolem páté bych byla schopná vlézt do postele. Kolotoč končí s ukládáním dětí a pokud se chci trochu nabrat síly na druhý den, nemůžu viset na netu do půlnoci. Takže se omlouvám, že se vyskytla trochu pauza od mého posledního psaní. Ale určitě se zaběhnu a zase najdu nějakou novinku na kterou vyrazím, už si brousím zuby zase na nové sportoviště.

Zatím zjišťuji, že mě bolí stehna, z toho neustálého pobíhání po městě. Jen s tou stravou je to bída, musím si nadělat krabičky předem, jinak nestíhám pravidelně jíst.

Alpining

Jak jsem slibovala, po dvou týdnech flákání se u sporáku, je potřeba zase endrofíny dodat jinak než přes dobroty, což vám povím, je při sledování pátečních dílů Dity P velmi těžké! Ona je prostě úžasná, žádná vychrtlina, má šarm, má vtip a ještě dělá úžasné dobroty..no nic, zpátky k Alpiningu.

Zdroj: itelegraph.co.uk

Jelikož ráda testuji nové sportovní aktivity, vyrazila jsem tentokrát na hodinu Alpiningu.

Rozhodla jsem se, že půjdu zase na nějakou skupinovou lekci, neboť fitko je sice dobré, ale rozhodně se nedokopu k takovým výkonům, jako když u toho hraje hudba a hecuje mě instruktorka.

Udělala jsem si rezervaci a vyrazila. Místnost Alpiningu na můj vkus byla moc nudlovitá,vedle sebe byly jen dva stroje, ale jelikož se nikdo nehrnul moc dopředu, šla jsem do třetí řady, abych ještě dobře viděla na instruktorku a zároveň nestála pod reproduktorem. Asi abychom se cítili více na horách, byly po zdech teda ty Alpy. Hned jsem se přihlásila, že jsem tam poprvé, a tak mi byl pás nastaven na střední sklon. Vtip je podobně jako na Heatu ten, že pás rozhýbáváte sami. Říkala jsem si, jo to bude pohoda, prostě jenom půjdu, jako na Heatu. Nicméně jsem pochopila, že ruce se dávají do pěti různých pozic, ty činky co visely na boku také mají svůj efekt jiný než dekorační a na podložku schovanou pod pásem se také dostalo a to kolečko na boku jsem pochopila až později, ale brzdí se tím pás!

Na lekci jsem přišla s předstihem, mám ráda, když si své místo na cvičení můžu vybrat a ne když na mne zbyde nějaké neoblíbené (třeba pod prapodivnou vzduchotechnikou, která snad odvádí pachy z wc a bistra zároveň). Všimla jsem si, že ostatní lidé, co přišli dřív, na pásu chodí. Snažila jsem si nejdříve převázat tkaničku na pravé tenisce, poté i na druhé, načež jsem usoudila, že je blbé tvářit se, že nic neumím, a rozešla jsem se taky. Během těch pěti minut než lekce začala jsem vyslechla nechtěný rozhovor paní s pánem o řadu dále, kde si vyprávěli veselé historky o tom, jak na minulé lekci byla paní, která málem dostala infarkt a nebyla schopná udělat ani jednu variaci. Takové nemístné strašení nováčků! Nedala jsem sice na sobě nic znát, ale hrdlo se mi trochu stáhlo, jaké variace?! To nepošlapu hodinu na pásu v různém tempu? Instruktorka dorazila, já se dávno potila a snažila se nemyslet nad chuděrkou, která to minule nedala a dnes už nepřišla. Začalo se docela v pěkném tempu, prý na rozehřátí, ze mě již dávno lilo..Vtip bude tedy v těch variacích. Za ta léta aerobiků a několik ročníků tanečních jsem díkybohu kroky stihla vnímat, jen sesynchronizovat krok po pásu,  úkok na brzdnou plochu (kdo to vymýšlel, měl asi nožičku jako laňka, taková úzká plocha mě stála velké množství energie, trefit se, nezlomit si kotník tím, že šlápnu mimo pás, který je zhruba ve výšce 30 cm od země) a zákrok, případně předkopávání, případně tah nohou všemi různými směry. 

Přehmatávání jsem také za chvilku zvládala. Různá véčka a výstupy na konstrukci jsem také "zmenežovala" tak, že nic nikde neupadlo, neutrhlo, ať již na stroji či na mém těle. Ránou pod pás byly otočky. Naznačila jsem, že jsem ráda, že jdu dopředu, natož abych se otáčela hned na první lekci. Ale Ale po tom co jsem se pár desítek vteřin musela koukat na pána přede mnou, který svým otočením narušil moje soukromí a hleděli jsme si z blízka do očí, usoudila jsem, že se radši přizabiju a vyzkouším otočku o 180 stupňů. Napoprvé se mi nohy zaškobrtly, dostihl mne strach a tak jsem se opět vrátila na výchozí pozici. Mezitím ostatní těch otoček udělali již několik. Druhý pokus. Hlavou se mi honilo, zda jako potřebuji takovéhle výzvy, konstrukce je tvrdá, samý kov, pan optik mi brýle naposledy spravil se slovy, že další ránu už asi nepřežijí, cítila jsem budoucí modřiny po celém svém těle. A pak jsem si řekla, že ne! Na tyhle podkopávající myšlenky musím zapomenout a myslet pozitivně. Prostě nebudu koukat na toho opoceného chlápka a otočím se! Když se tak lehce uchichtl mé minulé neotočce, musím ukázat, že narozdíl od jiných nepotřebuji tři lekce, ale zvládnu vše napoprvé. Světe div se, otočením mysli na pozitivní mód se otočilo i mé hmotné já. Tato zkušenost mne posílila natolik, že jsem dalších 15 minut šlapala a točila se a křížila jako nic. 

Po půlhodině se dostavila krize největšího kalibru. Měla jsem pocit, že vyplivnu plíce i se žaludkem, že omdlím nebo se rozpláču, pozvracím, odejdu, demonstrativně si stoupnu a ani se nehnu..tohle všechno se honilo mojí hlavou i zbytkem těla. Všimla jsem si, že se potím na předloktí, jak nezvyklé a zvláštní!

A tak jsem zpomalila, zamyslela se nad tím, co zase ta hlava blázní a zakázala si ten režim QUIT!

Během pár minut se uklidnil i můj tep a já došlapala zbytek chodící části. Následovalo posilování břicha. Tak jako při cvičení Jillianiných 30 day shred, i zde jsem se na posilování břicha (podotýkám nejslabšího svého článku) těšila! Díky kolektivní síle jsem to nevzdala, u spodního břicha jsem si upravila cviky podle své paní fyzioterapeutky, byla si vědoma středu svého těla, beder, dýchání, všeho toho, na co jsem celé roky kašlala a ono se to ohlásilo po letech vyhřezlou plotýnkou samo:)

Následovalo příjemné protažení a konec lekce. Šedesát minut uteklo jako voda a tolik emocí a energie, kolik proteklo, zpětně nad tím žasnu, co vše se může během jedné hodiny odehrát v člověku. Jo a svojí 1.5 litrovou petlahev jsem do sebe kopla již po 45 minutách. Příště si beru jednu rezervní půllitrovku s sebou. Nejsladší na závěr byla teplá sprcha a relax během 20-timinutové cesty domů autobusem. Alpiningu tedy dávám jedničku s hvězdičkou. Aerobní i posilovací, nohy ruce a hodně hodně střed těla (aby člověk neupadl, musí se držet zpevněný!). Druhý den mne nic nebolelo, ovšem třetí jsem málem nevstala z postele. Nicméně jdu brzy znovu. Pokud se budete chtít přidat, budu jen ráda a smát se vám určitě nebudu, nemám to v povaze:-)

Pečem' kringel

Jistě jste to už slyšeli, v ČR je mánie pečení vlastních chlebíků, pěstování kvásků apod.
I mne tato mánie neminula, i když jsem jí dlouho odolávala, s jasným odkazem na to, že pokud mám plynovou troubu, která většinu mých snah z jedné strany spálí, z druhé nedopeče, nemá smysl se pokoušet..no tak to omyl. Po tom, co mi na mé Facebookové zdi nabíhá tolik upečených rohlíčků, chlebů a jiných pochutin, nedalo se odolat.

A tak jsem v předchozích měsících kultivovala a hubila kvásek, pekla chlebíky, vybavila se ošatkou i správným typem mouky, kmínem a ostatními pochutinami. To vše se dalo produkovat v relativně omezené míře.

Smrt mé zářijové snaze zhubnout nasadil recept na Estonský kringel. Prostě je to jednoduché, zadělala jsem těsto a pomáhala rozválet dvouleté dceři, zbytek, od namazání a zarolování zvládla sama, rádýlkem jsme rozřízly a zamotaly a světe div se, upekly i v té troubě, co s námi moc nekamarádí.
Aby to nebylo jen úplně z bílé mouky, nahradila jsem půlku celozrnnou moukou, kupodivu nakynulo i tak.

Takže bylo to dobré, samozřejmě dietního rozhodně ne, ale kupodivu sladké to moc nebylo.

Pro zájemce zde přidávám recept:

kvásek z 1/2 kostky droždí 

150g hladké + 150g celozrnné mouky

menší hrnek mléka (cca 100-150ml)

špetka soli

30 g másla

1 žloutek

1 PL cukru

Těsto se nechá vykynout, poté se rozválí a potře rozpuštěným máslem, posype skořicí a my posypávaly místo obyčejným, vanilkovým cukrem. Zaroluje se, rozřízne a zamotá, nakonec je dobré potřít žloutkem aby se kringel po upečení trochu blýskal. Náplně lze udělat všelijaké, co Vás napadne. Dobrou chuť. Na PMS jak dělané-) Příště opět o cvičení, slibuji-)